Vojtěch Stránský: „ ...běhali jsme a prasili."
O další rozhovor jsem požádal lounského matadora a druhého nejstaršího aktivního člena oddílu - Vojtěcha Stránského. S ním jsme zabrousili i trochu do historie oddílu, která by neměla upadnout v zapomnění.
Florbalový oddíl Lokomotivy oslaví příští rok 15leté výročí svého založení a Ty jsi jedním ze zakládajících členů. Jak vnímáš vývoj oddílu za celé ty roky?
To je otázka na celý referát, ale zkusím to.
Pokud se na to podívám z pohledu funkcionáře, tak zpočátku jsme byli vpodstatě sportovní kroužek na Gymnáziu Louny. Čemuž samozřejmě odpovídalo složení oddílu. Prakticky všichni hráči i členové oddílu byli studenti anebo zaměstnanci gymnázia. Taky jsme byli všichni stejně staří a oddíl tak měl jenom jednu věkovou kategorii – juniory. Jak jsme začínali stárnout, začínalo být našemu tehdejšímu vedoucímu a trenérovi, Jaroslavu Řeřichovi, čím dál víc jasné, že pod gymnáziem jako studenti nemůžeme fungovat donekonečna. Podařilo se mu nás dostat pod křídla Lokomotivy a klub se tak stal normálně fungujícím sportovním oddílem. Hráčská základna přestala být závislá na gymnáziu a postupně jsme se snažili rozšiřovat a zakládat další věkové kategorie. Oddíl rostl, přišel velký rozmach: velké plány, spojení s Postoloprty - jeden čas jsme měli dokonce osm družstev. Bohužel se to nepodařilo ukoučovat a následoval pád na hubu i se všemi důsledky, jako je mizerná nálada hráčů, odchody a ubohá výkonnost. Prostě jsme si v té euforii naložili více, než jsme byli schopni zvládnout. Teď bych řekl, že se oddíl poučil, stabilizoval a plánuje a provozuje jen to, na co organizačně má. Pozitivní v pro mě je, že opět pomalu rosteme.
Když se na to podívám z pohledu hráče, tak začátky byly hodně živelné a divoké. Neznali jsme pravidla, neuměli techniku, neměli hole, neuměli střílet. Ale hráli jsme srdcem a s vervou. Na pohled to muselo být děsné. Náš hurá styl do útoku „všichni na míč“ a do obrany „ubraň za jakoukoliv cenu“ byl dlouho pověstný. Podle našich soupeřů jsme nic neuměli a jenom běhali a prasili. Popravdě měli pravdu. Postupně jsme však jako tým vyzráli a ačkoliv útok byl vždy lounskou slabinou, tak v taktice a obraně jsme byli vždy jedni z nejlepších v lize. Myslím si, že dobrá taktika nám zůstala, obrana se teď trochu hledá, ale útok se nám zvědá, což je dobře a věřím že i obrana se brzo najde.
Jako jediný z „otců zakladatelů" jsi stále aktivním členem, jedná se tedy o srdeční záležitost?
No jasně. Louny jsou, byly a doufám budou „můj“ oddíl. Pokud si dobře vzpomínám, tak na počátku jsme byli čtyři: já, Ondřej Bradáč, Zdeněk Topič a Zbyněk Novotný. Pro Ondřeje nebyl florbal asi úplně to pravé, takže skončil celkem brzy, Zbyněk na začátku chytal a pak hrál slušně obranu, ovšem po gymplu toho nechal. Velká škoda, že Tópa nevydržel ještě nějakou dobu. Jeho dlouhé nohy a holá hlava budily v obraně oprávněný respekt.
Nastaly někdy okamžiky, kdy jsi chtěl již hodit flintu do žita a věnovat se jiným kratochvílím?
Určitě. Hlavně, když se mi herně, organizačně nebo lidsky nedařilo, tak jsem o tom několikrát přemýšlel. Jednou chyběl malý kousek, ale jsem rád, že jsem nakonec zůstal.
Začal ses opět věnovat vedení oddílu, jako člen Výkonného výboru máš na starosti zejména předsednictví. Jak se Ti zatím spolupracuje s ostatními v rámci vedení i mimo něj?
Výkoňák podle mě funguje celkem bez problémů. Jeho členové se nebojí vyjádřit své názory a hlasovat podle své hlavy ale hlavně chtějí pro oddíl pracovat a chtějí pro něj dobro jako pro celek. To je podle mě velmi důležité a občas v minulosti to tak nebylo. Já vše pak jen koordinuju a snažím se udržovat celkový přehled. A protože výbor i přes rozdílné názory na cestu má podle mě stejný cíl - tím je rozvoj a dobré fungování oddílu, tak mě po dlouhé době členství ve výkoňáku i baví.
V čem spatřuješ budoucnost oddílu?
Jednoznačně v mládeži. A čím mladší a více jich dostaneme „do spárů“, tím lépe pro oddíl až dorostou.
Kolik mládežnických týmů je reálné kvalitně vést a jaké sportovní ambice by měly mít?
To vše záleží na trenérech. Už jsme se poučili, že jeden trenér na tým je málo. Dva jsou naprosté minimum. Ideální jsou asi tři a možná i více. Jeden z nich musí být samořejmě hlavní a nést za tým odpovědnost. V současnosti máme pro mládež dva hlavní trenéry a čtyři pomocné, takže si můžeme dovolit vést dva mládežnické týmy. Jinak do budoucna bych rád aby měl oddíl v každé mužské kategorii alespoň jednoho zástupce a pokud budou i dívky a ženy, jen lépe.
Dorostenci (letošní starší žáci) už hrají florbal nějaký ten pátek a měli by podle mě bojovat o střed tabulky, možná o horní polovinu. Nevím jaké budou mít soupeře.
Druhý mládežnický tým, starší žáci, bude pravděpodobně složený z nováčků v soutěži. Ti by se měli snažit nasbírat zkušenosti urvat nějaké body a neskončit ve své premiérové sezóně poslední. Čtvrtí od konce by myslím bylo ucházející.
Muži letos postoupili do vyšší soutěže. Myslíš si, že tím našli své místo?
Na začátku sezóny jsem tvrdil, že to byla chyba, že budeme jen prohrávat a bude to naprd. Pak jsem uznal, že jsem se mýlil a prohlašuji to znovu a jsem za to rád. Tam kde se nacházíme jsme správně a je to díky nové taktice, kterou přinesl Kapi a jejímu zapracování do týmu, což zařídil Mára.
Letos jsi zatím nastoupil do osmi zápasů. Některé jsi vynechal vinou nemoci, na některé turnaje jsi nebyl nominován. Jak se Ti líbí právě probíhající sezóna z pohledu hráče?
Líbí, moc. Nový systém mi sedí snad na všech postech a po dlouhé době mě zápasy opravdu bavily, i když jsme třeba nevyhráli.
V týmu mužů je po dlouhé době tlak na sestavu, soupiska čítá 24 hráčů. Co musíš zlepšit, aby ses opět probojoval do základní sestavy?
Jednoznačně fyzičku. Techniku ani taktiku do mě už nikdo o moc lépe nenatluče, ale kila dolů by mé hře rozhodně prospěla.
I naše fanynky jsou „pouze ženy". Jak jako zadaný muž odoláváš jejich zájmu?
Chápu je, nemají to jednoduché, holky. V našem týmu jsou však naštěstí i jiní žádoucí mladí muži, takže se většinou snažím poukázat na kvality svých kamarádů a převést zájem fanynek na ně. Díky tomu si spousta hráčů našla mezi fanynkami své partnerky. Jednoznačně je poznáte podle toho, že nevynechají jediný náš domácí zápas.
Jenže problém je, že nezadaných už je jak šafránu a že služební vůz v plný palbě s plynem i k soukromým účelům a s telefonem, který funguje jako MP3 přehrávač, jsou mocná afrodisiaka. Jeden čas jsem přemýšlel, že snad začnu chodit pěšky a telefonovat z budky, ale teď se to trochu uklidnilo, a tak vše přecházím s blahosklonným úsměvem. Uvidíme, co se bude dít, až předvedu svou červenou Nubiru.
JaB
